Někdo to rád těžké

Při hraní Dark Souls 2 jsem po asi dvou hodinovém souboji s bossem, konečně dosáhl uspokojení, když padl na zem a konečně umřel. Tím se zde objevuje otázka: Je lepší si hru vychutnat, projít ji s lehkostí anebo překonávat výzvy?

Staré a náročné

Starší kusy se vyznačují jasnou obtížností, omezeným počtem životů a občasnou absencí tutoriálu. To však většinou sloužilo k jejich dobru. Náročnost prvních her je nesrovnatelná, ale většinu z nich jsem nezažil, takže se spíš zaměřím na tituly, které lemovaly herní kroky mého mládí.

FPS sféru lemovala série DOOM spolu s WOLFEM, tyto hry výrazně vedly jak v obtížnosti, tak i v jedinečnosti své doby. Projet je až na úplný konec byla skutečně výzva. Poté byly nahrazeny, dvěma tituly, jenž byly skutečně výrazné Half Life a Deus Ex byly jak obtížné tak zábavné, takže stálo za to si je zahrát na vyšší obtížnost.

Mez náročnější RPG patří například hra Blade of Darkness, tento kousek mi byl hodně připomenut při hraní DS II. Hra měla výbornou atmosféru a hlavně zajímavou obtížnost, ta byla vykompenzována tím, že jste mohli protivníkům useknout jakoukoliv část těla, což občas znamenalo konec souboje dřív, než začal. Problém byl, že se to mohlo stát i vám, takže souboje s bossy byly velmi bolestivé. Ani první Gothic se s hráčem moc nepáral. Bez větších rad jste byly hozeni do moře a bylo jen na vás, kolikrát umřete, než se naučíte plavat. Ale jen takové hry máte skutečně chuť hrát víc než jednou, protože mají své kouzlo a svou jedinečnost.

Novodobé vodění za ručičku

Herní novinky většinou nepřináší vyšší náročnost. Posledních par měsíců dostávám většinou do ruky spíše kousky, které ani při nastavení vyšší úrovně obtížnosti, neznamenají pro hráče výraznou výzvu. Díky tomu považují hry za nudné nebo minimálně průměrné. Snížená obtížnost však také výrazně zkrátí délku herní doby. V průměru to je okolo deseti až dvaceti hodin, což není zrovna to pravé s porovnaní s cenou, za kterou nové tituly kupujete.

Začátek hry začíná v naprosté většině tutoriálem ukazující hráči co a jak. Naprosto se tím pádem vytrácí vynalézavost a potřeba objevovat různé prvky hratelnosti. Což je občas skutečně na škodu. Otázkou je jestli je dobré kreativitu a možnost zjišťovat a poznávat svou postavu dát z větší části pryč tutoriálem. Necháte se raději vést anebo je pro vás lepší na všechno přijít sami?

Neboj to vydýcháš

Módou v moderních FPS je odstranění stabilních životů, ty jsou hrazeny možností kulky či jiné zranění jednoduše regenerovat. Postavy v nových hrách mají asi speciální gen, který jim tuto obnovu umožňuje. V praxi to znamená, že většinou když tyto mutanty nestřelíte přímo do hlavy tak si vesele dál běhají a otravují vám život. Zajímavý moment je, také když si postava stoupne na otevřené prostranství s jedním ostřelovačem. Střelec má pomalou zbraň, takže než vystřelí další kulku, postava je již zregenerována, takže se z této kapitoly stává nekonečný příběh.

Jako o něco lepší možnost vidím systém napevno určených životů. Jejich obnova je možná jen díky předmětům, které jsou limitovány, takže zde není tak velký problém s nesmrtelností jako v předchozím případě. Také to sice není ideální, ale dá se to vstřebat lépe.

Nejlepší variantou je systém z Red Orchestry 2, ta problém zranění řeší celkem reálným způsobem. Některá zraněni nejsou smrtelná, takže se dají obvázat a postava jede dál. Ale když je zasažena do orgánů tak je zle. Ale máte ještě pár nejistých momentů, kdy se vám začne smrákat před očima a pomalu ztrácíte vědomí. Poslední sekundy můžete použít k zabití nepřítele.

Těžká váha

Zde bych uvedl dva tituly, které jsou podle mě skutečně náročné. Prvním je série Dark Souls v níž se každá chyba trestá smrtí a druhým kusem je Zaklínač 2: Vrahové králů kde se vám pří cestě za achievmentem Madman při úmrtí smažou veškeré uložené hry, čímž se ze hry stává skutečná výzva.

Dark Souls je kapitola sama o sobě. Obtížnost prvního dílu je znásobena, když nemáte ovladač i když i bez tohoto handicapu je hra dostatečně náročná, ale asi jen díky tomu se pro vás každý souboj s nestvůrou či bossem stává skutečnou výzvou, u které jste ochotni strávit čas a nelitujete toho. Nevýhodou je nemožnost změnit v průběhu hry své vlastnosti, takže když jako začátečník uděláte chybu, tak se vám statistiky hroutí jako domeček z karet. Druhý díl se značně posunul, hra je stále obtížná, jen přibylo pár zajímavých úprav. Jedno takové menší usnadnění je omezené znovuoživení nepřátel což je bod, který vám umožní asi po patnácté, co poběžíte na bosse projít bez jediného škrábnutí až k němu. Vůdci vašich nepřátel jsou většinou umístěni daleko od míst, kde máte možnost se oživit. Tato jejich vlastnost je na nich skutečně nepříjemná. Co na závěr k této hře? Hlavní je asi smířit se s tím, že umřete skutečně nespočetněkrát, takže se musíte naučit pohybovat skutečně precizně.

Geralt v obtížnosti nezůstává stát v povzdáli. Cesta na šílenou obtížnost je skutečně o nervy. Ale popravdě je daleko náročnější na začátku hry než v pozdní části příběhu. Většinou vám s průchodem pomáhá rozvržení talentů spolu s rychlými prsty a samozřejmě výborným blokem. Nesmíte ani zapomenout na elixíry, které do sebe Geralt neustále pumpuje, aby jeho tělo bylo v souboji rovno nestvůře. Hodně se při této výzvě zapotíte. A poslední souboj s Lethem raději vynecháte, abyste neudělali chybu, která by vás mohla stát opakování cesty od naprostého začátku. Ale mít achievment, který má jen 0,4 % ze všech vlastníků hry není vůbec špatné. Přeci jen někdo to rád těžké.

A co váš názor, jakou náročnost by měli mít hry, aby jste si je dostatečně užili?