Menu

SOMA Povídka, 2. část – Svět, který nikdy nekončí

Na ten čpavý pach si člověk nikdy nezvykne. Je tu pořád s vámi. Jako klíště, které se ne a ne zbavit svého hostitele. Je to už pár hodin, co jsem se sebral a vyrazil vstříc osudu. Velmi smutnému osudu. Proč se také namáhat, že ano. Proto už několik hodin bloudím touhle zatracenou stanicí a hledám východ… bez výsledku. Proč mi ale nekručí v břiše? A jak to, že už dávno netrpím dehydratací? Třeba mám vnitřní krvácení nebo tak něco. Ani nevím, jestli je den, noc nebo cokoliv mezi tím. Malinko popoběhnu, když tu uvidím krátký odlesk od něčeho, co vzdáleně připomíná ventilaci. Proč to nezkusit, že ano. Otevírám lehce poddajná dvířka, roztírám všudypřítomný prach a pomalu se soukám do zhruba půlmetrového nekonečně dlouhého obdélníku. Nezbývá mi než se odrážet rukama, ale útěchou mi zbývá pomyšlení, že co musí jít dovnitř, musí jít i ven. Po několika minutách snažení se oddávám chvilkovému odpočinku a euforii. Už jen jedna zatáčka a čeká na mě další podivná zkušenost. Lehce se odrážím od zaoblené kovové stěny, natáčím hlavu směrem k vytouženému východu a vidím něco, díky čemuž mi ztuhla krev v žilách a zamrzl výkřik děsu.

news_soma_story_trailer-17127

Několik desítek centimetrů přede mnou ležela vybělená kostra, sem tam pokrytá cáry laboratorního pláště. V rukou třímala krabičku připomínající kazety, jež mi v dětství pouštělo má milovaná matka. Nic mi nehrozí! Třeba se jen snažil před někým ukrýt a udusil se tady výpary. Mírně se uklidním a soukám se dál úzkou chodbičkou. Jak si ale s touhle anomálií poradit? Rukama se snažím vyprostit opřené – spíše strachy schoulené – tělo a protlačit ho konečnou mřížkou, která se klepe kousíček před mrtvým tělem. Nejdřív z šachty vypadla lebka a roztříštila se o železem mřížovanou podlahu, pod kterou se nacházely stejné červené diody jako v minulých chodbách a komorách. Jako poslední vytlačím zbylé uvolněné kosti a snažím se protáhnout otvorem, v hlavě děsivý, avšak chladný klid. Zvedám se ze země a upírám svůj zrak na regály, doslova rozházené všude kolem mého nicotného Já. Jako bych měl nějakou intuici, v podřepu se plížím zdánlivě malou místností, když tu slyším krátký výkřik, šelestění oblečení a náraz kovu o kov. Že by tu byl někdo se mnou? Ptám se sám sebe. Pokračuji několika stejnými koridory po zvuku a narážím na zamčené dveře. Jediný pohled na druhou stranu mi poskytuje malé skleněné okýnko, které tehdy sloužilo jako bezpečnostní opatření v případě systémového uzamčení. A spatřím něco, co mi v paměti uvízne do konce života – člověk bez nohou, vysátý, suchý a hubený jako ovoce bez šťávy, nad kterým se tyčí silueta neuspořádané černé hmoty, jež zdánlivě připomíná člověka. Místo hlavy má jakýsi kokon, co využívají pavouci a dlaně splývaly s roztaženými pahýly. Vytřeštěnýma očima jsem sledoval výjev jako z hororu a ne a ne odtrhnout oči. Připadalo mi to jako věčnost, než se vyobrazení noční můry pohnulo a jakoby pozřelo, když vcuclo nebohého a nemohoucí krčícího se človíčka. Ten se nezmohl ani na natažení rukou před obličej. Hned mi na mysl vyplulo přirovnání – podobně to funguje i v přírodě. Silnější pozře slabšího a utuží tak moc vlastního druhu.

ss_4f83ec9749915f42276cf6a96ee9e8e5d8fcec60.1920x1080

Ladným pohybem se sesouvám k zemi, opírám se rukama a takhle ležím dalších deset minut. Až poté se odvažuji vyhrabat se zpět na nohy a podívat se do toho pekelného okýnka. Toho, díky kterému se můžete podívat až do samotného pekla. Na druhé straně k mému údivu není vůbec nic. Ani člověk, ani stvůra. Jen lehce zaschlá a nabobtnalá kaluž krve.  Couvám od té proklaté místnosti, nekoukajíc se pod nohy a najednou jsem ve vzduchu. Malinko třesu hlavou a pod nohama mi leží rzí přímo nasáklý železný kyblík. Nejspíš sloužil jako ulehčení pro uklízeče. „Ti by se sem měli podívat teď a setřít tu krev,“ pronáším nahlas a v koutcích rtů mi cuká úsměv. Jak se vůbec mohu v téhle situaci smát? Musím se sebrat, a to rychle. Po úspěšném zvednutí se zpět na nohy odklízím kýbl se zbytkem vody stranou a vkráčím – tentokrát potichu – do levé chodby s tím, že se pokusím najít skladiště s příslušnými nástroji a vypáčit ty zatracené dveře. Po menším bloudění a opětovném vracení se vstupuji do menší místnosti. Ne nepodobné té, ve které jsem vylezl ze „šachty smrti“. Vlastně už mě to ani nepřekvapuje. Takových absurdností za jediný den a člověk ztrácí nejen racionální myšlení, ale i rozum jako takový. Letmo se porozhlížím po výstavně seřazených regálech a dochází mi, že můj cíl je již na dosah. Alespoň jeden z těch prvních cílů. Hned v první přihrádce spatřím páčidlo, nějaké údržbářské klíče, pár kladiv a pět ohnutých hřebíků. Všechny ostatní skladníky obsahují jen prázdné krabice. Kam se to všechno podělo? Kdo ví, třeba to zdejší pracovníci použili na svou obranu před tím, co jsem viděl i já. Rázně šahám po páčidlu obaleném rzí a úlomku a vydávám se zpět. Držím se těsně u širokých trubek, kdy tu za sebou slyším to samé šelestění, co bylo slyšet i za zamčeným otvorem. S vidinou nejhorší scénáře se prudce otočím o 180 stupňů a vidím toho vyschlého pána, jak se pokradmu belhá směrem ke mně a cosi si mumlá. Místo nohou mu trčely stejné zvláštní pahýly, akorát na konci zploštělé. Na hlavně pod lysinami se mu skvěl velký černý pruh, oči neměl vůbec a jedna nosní dírka byla zalepená tím samým hnusem, z čeho byly i jeho nohy.

maxresdefault

Neváhám ani na sekundu a rozbíhám se. Nohy mi kmitají těmi zpropadenými koridory, které mi v záchvatu paniky připadají, jako by se zužovaly. Páčidlo svírám pevně všemi prsty mé pravé ruky a stařec se dál pomalu kolébá za mnou. Konečně! V levé zatáčce přímo obletím hrany a celé mé tělo teď jede jen na adrenalin a pud sebezáchovy. Nadlidskou silou zarážím páčidlo o dveře, trhám a trhám, v chodbičce za mnou slyším ty monotónní klapavé zvuky mlaskavých kroků. V příští vteřině se ozývá vítězoslavné křupnutí a já sletím na druhou stranu dveří. Obratem se zvedám, prolétám místnůstku jako šíp, co hledá kořist, do které by se mohl zabodnout. Nekoukám napravo, nalevo. Přímo přede mnou se pyšní stejné dveře, jaké jsem právě vypáčil, akorát nezabouchnuté. Pomáhám si kolenem, proplouvám do konečné místnosti a se vší vervou zarážím ty bezpečnostní dveře. Ozývá se cvaknutí, já se celý udýchaný šíleně rozhlížím po místnosti a v koutě na mě bliká podobný monitor terminálu, jako na začátku mé cesty, která se musela udát snad už před sto lety. A na matné ušpiněné obrazovce na mě zeleně bliká pravda, kterou tu někdo napsal a zanechal speciálně pro mě. Pravda, co se událo v podmořské stanici Typhoon.

Nadšenec do her a techniky, vášnivý čtenář a především pisálek :-)

Žádné komentáře

Napsat komentář

Playhit TV

Česká databáze her

Reklama