Menu

SOMA povídka, 1. část – Svět, který nikdy nekončí

Záblesk, potom tma a zase příliv světla. Kde to jsem? Proč tu jsem? Pomalu se zvedám, ale cítím silný tlak. Jako by se na mě valily tisíce tun vody a já mohl jen bezmocně ležet. V uších mi hučí, mozek pracuje na plné obrátky a já se konečně po troškách sunu k převrácené židli, která mi poskytne pevnou oporu. Jedna noha, druhá noha. Začíná mi to jít. Že bych se jen uhodil do hlavy a skončil… kde vlastně? Nevypadá to tu jako nemocnice. Pro jistotu se protáhnu a nesměle se rozhlédnu po malé místnůstce. V pravém rohu popraskaný stůl, po mé levici rozházené knihy a jakýsi terminál, blikající zeleným světýlkem. Měl bych se prohlédnout, co když jsem zraněný? Přitáhnu si brnící ruku před obličej a v tu ránu ustrnu. Co… co to mám na sobě? Nějaký latexový oblek? Po chvíli prohlížení se, si opět všimnu toho zeleného světýlka a přistoupím blíž. Nemotorně se opřu o stůl a zjistím, že se na zamazaném monitoru objevilo několik řádek textu.

maintenance.0

“Posádka je poslední dobou dost nervózní. Že by na ně působil taky ten zvláštní tlak, co panuje všude kolem? Tím si nejsem jistá, ale jedno mi došlo – něco není v pořádku. Poslední testy proběhly úspěšně, takže by to měl být vlastně důvod k radosti. Ale sešlost kolegů za posledních několik dní postoupila na zhola novou úroveň. Připadá mi to jako to pověstné ticho před bouří. Ale co by se mělo stát? Jsme tu přece v bezpečí. Blíží se Vánoce. Kdoví, třeba všichni zase ožijí a bude veselo. No nic, volá mě Katie, takže další údaje dopíšu později. Jo a pro údržbáře – ve strojovně zase vytekl olej. Už mě nebaví to pořád utírat, takže proboha živého, udělejte s tím něco. Jestli opět prasknou trubky a já budu mít na starost to černé svinstvo, klidně podniknu výlet na Tau a budu si osobně stěžovat. Wellingsová končí.”

l3diao4biztio7grgo2w

Pod vodou? Co bych sakra dělal pod vodou? Jediné, co si pamatuji je návštěva lékaře. Jo, jasně, sice jsem měl nepěknou autonehodu a dva týdny si poležel ve špitále, ale to neznamená, že jsem magor. Nebo jo? Jal jsem se tohle podivné zařízení prozkoumat od podlahy až ke stropu. Pod tím rozbitým konferenčním stolkem jsem totiž našel ještě něco mnohem zajímavějšího – takovou podivnou krabičku, s malou obrazovkou. Vypadá to něco jako přenosné konzole z 90. let, na kterých jsem jako malý s takovou oblibou hrál. Jak se říká, strach se změnil ve zvědavost. Dal jsem si za cíl najít alespoň jedinou živou duši, i když to tu vypadá relativně opuštěně. Jako by někdo ve spěchu odešel. Kráčím k východu, když tu mi pod nohou začne něco čvachtat. Srdce mi začne tlouct jako o závod a já si představuji ten nejhorší scénář. Naštěstí to byla jen obyčejná rozlitá voda, kdy pet lahev ležela asi metr od kaluže. Vyjdu na protáhlou, úzkou chodbu, kde svítí nouzová červená světla a po stěnách se táhnou skupiny tlustých i tenkých trubek. Kterým směrem se dát, říkám si v duchu. Nakonec zahýbám doprava a rychle procházím něčím, co vypadá jako tenké střevo. Konečně světlo! Po pár dalších krocích mi ovšem dochází, že to sice světlo je, ale ne denní. Je to jen houpající se obyčejná žárovka. Tohle místo mě začíná fascinovat. Není to totiž ledajaká místnost. Všude kolem jsou rozesety zvláštní houby, co vydávají matnou zář. Odjakživa jsem byl zvědavý tvor, takže mi to nedalo a na jednu z těch podivných věcí si sahám…

soma_conceptart___hallway_by_sethnemo-d8r0b7i

Minulý život mě stejně nebavil. Byl jsem nudným prodavačem v jednom torontském knihkupectví. Každý den pro mě byl utrpením. Do práce, z práce, zkrátka život bez života. Rodiče jsem měl rozvedené už v pěti letech. V deseti mi navíc umřela matka, takže jsem zbytek dětství strávil v jednom zapadlém panelovém domu, co byl plný protivných sousedů. Otec trávil většinu času na služebních cestách, takže mě de facto vychovávala babička. To byl jediný člověk, co mi rozuměl. Takhle to šlo několik let. Základní škola uběhla jako voda a byla tu střední. Tam jsem si užil několik milostných románků, ale stejně jsem skončil špatně. Život mi pořádně zavařil. Je mi 27 let a zrovna jsem se vzpamatoval z nešťastného, avšak krátkodobého manželství s Amy, mou vyvolenou. Bydlím v malém a levném bytě, kde sotva stačím platit nájem a účet za televizi. Jak se říká, život není procházka růžovým sadem, a tak si pro nás připravil další nemilé překvapení – cestou z úřadu jsme se s Amy vybourali. Jaká to ironie. Nejen, že skončilo naše manželství, ale doslova i my. Přežil jsem jen já, s vážnými zraněními mozku a míchy. Po několika měsíční rehabilitaci jsem se sice naučil znovu pořádně chodit a vstal tak z vozíku, kde jsem byl upoután, ale i tak mi štěstí nepřálo a paměť se začala zhoršovat. Po jedné pochůzce jsem se stavil na sken mozku u mého lékáře a také dobrého kamaráda – Jadea Lenningse. Poté, po  už si pamatuji jen to cvaknutí, prudký záblesk světla a nekonečnou, bezútěšnou hlubinu temnoty. Jmenuji se Simon Jarrett a chci zjistit, co se to tady děje!

 

 

 

Nadšenec do her a techniky, vášnivý čtenář a především pisálek :-)

Žádné komentáře

Napsat komentář

Playhit TV

Česká databáze her

Reklama