Fallout povídka: Spiker se nudí – část.1

Fallout povídka: Spiker se nudí – část.1

Malý Spiker seděl u okna a vyloženě se nudil. Otec mu jasně řekl, že si má najít nějakou užitečnou činnost a nemarnit zbytečně čas. Matka minulou noc bohužel zemřela. Byla již velmi slabá a nevnímala okolí. To ráno jí pohřbili za domem a jejich pocity umocňovalo náhlé ticho. Větší ticho, než obvykle. Nejedli už sedm dní a značně zesláblí a po krátkém rozhovoru naznali, že už musí jíst za každou cenu. Pak dostal nakázáno, že musí zůstat doma a nesmí se pohybovat ani kolem domu venku. On by se prý pokusil večer vrátit z lovu a přinést maso potulných psů. Pak se rozloučili a otec ho tam pro jistotu zamknul a vydal se značně zesláblý s nožem v ruce a flaškou rumu v tašce do neznáma. Když se jeho postava ztratila za obzorem vehnali se mu slzy do očí. Při těch dlouhých dnech doma o samotě vyzkoušel snad všechny možnosti, aby zabil čas. Přesunul se od okna k matčině truhlici a začal se v ní přehrabovat. Šaty, korále, jehlice, knihy. Nic použitelného. Zkusil to znova.Korále, knihy, přezky, pásek. Znova. Přezky, nitě, sponka, nůžky. Znova. Nitě, nůžky. Zastavil se a nahmatal sponku. Provizorní drátová sponka do matčiných vlasů. Jednu již zdemoloval a ztratil, ale naučil se s ní otevírat a zavírat zámek na bedně kde měl otec schovanou flašku rumu, kterou si vzal sebou. Přisunul si ke dveřím židli a vylezl na ní. V pravé ruce držel sponku a tou levou se přidržoval opěradla. Když si byl jistý, že pevně stojí a má přístup ke klice, tak rozlomil sponku na dvě části a lehce ohnul jejich konce. Každý trochu jinak. Jednou s tím tu otcovu truhlu otevřel, tak to zkusil znova. Po pár minutách usilovného šmátrání s drátky v zámku to skutečně cvaklo. Vítězoslavně zvednul ruce s drátky do vzduchu a začal si prozpěvovat.

Naše malé ručičky udělaly pěstičky, myška se v nich schovala, do bříška se dostala. A z bříška šup na ramínka a z ramínek na kolínka ztratila tam klíč, myška už je pryč.  

Spiker kdysi utekl, ale stihnul se vrátit domů ještě před rodiči. Jak si tak hrál kolem domu s kousky šrotu z nedaleké hromady, tak ho napadlo, že by mohl najít něco lepšího někde opodál. Pustina ho omámila a tak šel dál a dál. Tenkrát se i trochu ztratil, ale nakonec přece jenom našel cestu zpět. Nebyl příliš daleko, ale i tak byl vyděšený a zároveň nadšený z té náhle svobody. Nevěděl co si s ní počít. Nyní se ocitl mimo svůj svět mezi čtyřmi stěnami a mohl se vydat kudy chtěl. První nejisté kroky vedly k matčině hrobu. Chtěl se s ní zase vidět jako dřív a zároveň jakoby očekával, že matka vyleze ven a obejme ho jako obvykle. Položil dlaň na kříž zhotovený z železných lišt a cítil spojení s ní. Poté se znovu vrátil domů a pobral pár věcí na cestu. Za ten den jakoby zestárnul o pár let a dospěl. Objevil co je smrt, bezmoc a sakra velký hlad. Napil se zbytku vody, co měl na zbytek dne připravený od otce a vyšel ven ze svého domova. V očích záblesky nejistoty a míření se s realitou překračuje vymezené území svého domova které končí za provizorní schránkou zabodnutou asi o pět metrů dál od vchodových dveří. S ní nachází leták z Wolta-Martu.

Dočasná sleva – 50% na maso z minimálně kontaminovaných švábů. Využijte této skvělé nabídky a navštivte nás. Budeme se těšit. (Nabídka platí do vyprodání zásob.)

Sám a hladový však bez oběda utíká, protože věří, že v pustině se dá najít nebo ukrást spousta cenností. Ve skutečnosti se tam poslední dobou ztráceli lidé a přibývaly mrtvoly. Obchod s otroky byl opět na vzestupu, ale to Spiker vůbec nevěděl a žil si dál ve své krásné dětské nevědomosti. Dostal se asi tři míle jihozápadně od Loepantu. V zoufalosti kdy již nutně potřeboval jíst se zaměřil na pocestného obchodníka s brahmínami. Tu a tam přemluvil kolemjdoucí pomocí svých nejlepších triků, aby koupili nějaký ten jeho převratný šmejd na výrobu bramborových placek. Do svých sítí nachytal především ty staré a již krajně senilní obyvatele z Loepantu. Vraceli se tudy do svých obydlí a tu štreku absolvovali pěšky od blízkého Wolta-Martu. Chvíle si krátil hraním na trubku vyrobenou z jakési rezavé roury a kupodivu tím držel svoje pohublé brahmíny vzhůru. V tmavě hnědém kabátu měl slušnou zásobu bramborových placek a s oblibou pomalu okusoval. Čas od času si zašel pro další do zásoby v brašně. Kluk ho pozoroval již několik hodin a čekal na tu pravou chvíli. Slunce pražilo a pot stékal po špinavém čele, když v tom v břichu zakručelo. Stál opřený mezi dvěma sevřenými kameny a skulinou nadále sledoval obchodníka.

Vítr si pohrával s jeho přerostlými vlasy plnými prachu a jemu začalo mu docházet, že by se měl vrátit dřív něž padnou první stíny. Povídalo se, že pak se ztrácejí lidi. Jak tam tak stál, necítil se nejlíp, ale žízeň však neměl, protože věděl o tajném pramenu zakrytém balvany ke kterému ho kdysi přivezl otec a pečlivě mu několikrát vysvětloval kudy se tam dostat dokud si to nezapamatoval zpaměti. Bylo to pro případ nouze, že by nesehnal vodu čerstvou a nebyl zrovna doma. Nacházelo se to asi půl míle od Woltu. Vědělo o tom bohužel čím dál více lidí a jeho kvalita se zhoršovala. Nebyl jsi již vůbec jistý zdali pít tu břečku může být ještě bezpečné, ale stejně to risknul. Posadil se, aby ulevil nohám a pak se zasnil. Vzpomínal  na to jak ho kdysi dávno otec k narozeninám pozval do Seichen baru. Tam mu za očividné domluvy předem pustili v jukeboxu starodávný song Moment of Glory od Scorpions a servírka co běžně obsluhovala v ušmudlaných hadrech jako šedá myš měla na sobě krásné červené šaty. Usmála se a položila na stůl láhev na které byl nápis Nuka cola. Chuť byla magická a nepopsatelná. Věděl, že pokud by měl mít nějaké poslední přání, tak by to byla Nuka. Ze snění ho vytrhnul zvuk chůze. Stoupnul si a viděl ho odcházet. Byl to moment kdy si šel odskočit za nejbližší kaktus vykonat potřebu. Obratně se přikradl a jak strčil ruku do brašny, tak se mu vytvořil škodolibý úsměv. Nacpal se rovnou třemi plackami naráz a jednu si ještě stihnul nacpat do kapsy.  Hned na to se vracel zpět do úkrytu. Kolem něj zabučela brahmína a on se na ní otočil. Zakopl, spadl a ztratil vědomí. O pár minut později ho probudila prudká bolest. Ležel v prachu cesty a hrudník mu pulzoval v krvi. Stékala na něj krev. Něco bylo špatně. Necítil jakoby ústa. „Co se to se mnou děje?“ Zeptal se v podvědomí. Vykašlal krev. A chtěl říct. „Do hajzlu.“ Nedokázal to. Rukou si šáhnul do úst a vytáhnul prsty od krve. U noh mu ležel zmuchlaný papír zatěžkaný kamenem. Natáhnul se pro něj a začal číst.

Vypadal si unaveně a tak jsem ti prodloužil spánek uspávadlem na brahmíny. Z úst ti lezl kus bramborové placky a mě jich pár chybělo v brašně, takže tu máme zloděje. Když kradeš, tak co by ti dělalo za problémy i lhát a nahlásit mě jako únosce lidí? Už vím co potřebuji a tak jsem si to vzal jako suvenýr. Starám se o blahobyt svých brahmín a ta nejslabší by potřebovala živiny jako sůl. Takový jazyk obalený zbytky bramborové placky pokrytý krví troufalého zloděje jí přišel více něž vhod. Děkuji a nezapomeň si pak dát tu poslední placku, jenž jsem ti nechal za odměnu, že ses nebránil. Víš moje uspávadlo složí do patnácti vteřin mou největší brahmínu, tak co pak asi udělá s tělem pohublého zloděje? Budeš spát, alespoň půl hodiny a tak mám dost času napsat ti tento vzkaz. Položil jsem tě, tak abys krvácel co nejpomaleji a nějak to přežil. Šťáva z místních kaktusů to prý dokáže zastavit, jen si dej pozor na bodliny. Ha ha ha ha ha!!!!!. Jo a tu jednu placku co sis dal do kapsy sem ti nakonec nechal, protože si jí jistě vychutnáš. Nebo počkat. Něco nesedí? Něco nesedí.. No jo, dyť nemáš jazyk. PS: Naše příští setkání ti bude osudné, tak se mu vyvaruj.